Moderní technologie nám život na jednu stranu zlehčují. Dnes už si málokdo umí představit život bez Googlu, WhatsAppu, online meetingů a podobných vymožeností. Na druhou stranu si také uvědomujeme, že je někdy dost vyčerpávající být neustále k dispozici. Často máme tendenci odpovídat na zprávy nebo e-maily i v době, kdy už bychom si měli užívat zaslouženého odpočinku.

Zpráva na pár vteřin může rozhodit celé dopoledne

Instant messaging, tedy komunikace prostřednictvím aplikací jako Teams, WhatsApp nebo dalších chatovacích nástrojů, se stal běžnou součástí pracovního dne. Nemusíme kvůli každé maličkosti telefonovat. Stačí pár kliknutí a zpráva je odeslaná.

Jenže právě okamžitost má i svou odvrácenou stranu.

Studie publikovaná v roce 2026 v časopise Information & Management ukazuje, že pracovní komunikace přes chatovací aplikace má vlastně dvě tváře. Na jedné straně nám usnadňuje spolupráci a pomáhá dokončovat úkoly. Na té druhé nás vyčerpává, protože nás vytrhává z toho, co právě děláme, a zvyšuje potřebu odpočinku po práci.

Představte si obyčejné pracovní dopoledne. Konečně se pustíte do úkolu, který vyžaduje soustředění. Za chvíli pípne zpráva. Odpovíte a vrátíte se k práci. Pak vás vyruší telefonát, a nakonec vám šéf napíše e-mail. Neustále přeskakujete od jednoho k druhému a na práci se nedokážete pořádně soustředit.

Postupně ztrácíme pocit, že sami rozhodujeme o tom, čemu budeme věnovat pozornost.

Na první pohled se to může zdát jako maličkost. Jedno krátké vyrušení přece nemůže nic zásadního změnit. Jenže pokaždé musíte přepnout pozornost jinam a návrat k původnímu úkolu už nemusí být tak snadný.

Když práce nekončí zavřením notebooku

Problém nekončí ve chvíli, kdy zavřeme počítač. Někteří z nás pracovní komunikaci nepřeruší ani po skončení pracovní doby. Když napíše kolega do skupinového chatu, zprávu si přečteme a někdy i odpovíme. Když zavolá zákazník v šest večer, hovor přijmeme, protože víme, že je důležitý. A někdy ještě večer zapneme počítač a zkontrolujeme e-maily.

Výzkum z roku 2025, do kterého se zapojilo 1372 zaměstnanců, se zabýval právě přetížením e-maily. Ukázalo se, že lidé, kteří se během pracovní doby cítili e-maily zahlceni, vykazovali vyšší pracovní stres a nižší spokojenost s prací i životem. Pokud se pracovní povinnosti navíc prolínaly s jejich volným časem, lidé uváděli vyšší stres a nižší životní spokojenost.

Nestačí se proto ptát, kolik e-mailů a zpráv za den přijmeme. Důležité je také to, kolikrát kvůli nim musíme změnit to, čemu se právě věnujeme.

Vlastně ani nemusíme mít přeplněnou schránku, abychom se cítili zahlcení. Někdy stačí, že během dopoledne několikrát pípne telefon, někdo zavolá nebo vyskočí upozornění. Jednou, dvakrát, třikrát to nevadí. Když se to opakuje celý den, začínáme být podráždění, unavení a máme pocit, že jsme vlastně nic pořádně nedokončili.

Proč máme pocit, že musíme odpovědět hned?

Elektronická komunikace nás naučila určité rychlosti. Zpráva dorazí během několika vteřin a snadno získáme dojem, že bychom se jí měli věnovat stejně rychle.

U chatu je to ještě výraznější. Vidíme, že nám někdo napsal. Často také vidíme, že je online. A někdy dokonce víme, že druhý člověk pozná, že jsme jeho zprávu otevřeli. Z obyčejné zprávy se tak může stát malý společenský závazek.

Spolu s nimi jsme si ale osvojili i představu, že dostupnost znamená povinnost reagovat.

Přečteno. Teď se přece čeká na odpověď. Nikdo nám to přitom nemusí říkat. Tlak si vytváříme sami.

Právě tady je jeden z největších problémů dnešní komunikace. Nejde jen o množství úkolů, které máme. Postupně ztrácíme pocit, že sami rozhodujeme o tom, čemu budeme věnovat pozornost.

Když se během práce ozve telefon, podíváme se. Když večer přijde e-mail, často ho alespoň zběžně zkontrolujeme. Když někdo napíše do rodinné skupiny, chceme vědět, co se děje. A když nám kolega pošle zprávu v osm večer, řekneme si, že odpovíme až ráno. Jenže stejně se podíváme.

Jedna malá kontrola. Jeden rychlý pohled. Jedna odpověď. A z večera, který měl být náš, je najednou ještě trochu pracovní doby.

Výzkumy přitom naznačují, že pocit neustálého vyrušování prostřednictvím technologií může souviset se stresem a s tím, že se pracovní a osobní život začnou nepříjemně prolínat. Důležité přitom není jen množství technologií, které používáme, ale také to, nakolik máme možnost rozhodovat o tom, kdy a jak je budeme používat.

Nejvíc nás neunavuje komunikace, ale dostupnost

Nejde jen o digitální únavu. Vyčerpává nás především to, že jsme pořád na příjmu. Pro kolegy. Pro šéfa. Pro klienty. Pro rodinu. Pro kamarády. Pro děti.

Dřív odchod z práce znamenal přirozený předěl mezi prací a volným časem. Práce zůstala v kanceláři, obchodě nebo dílně. Dnes ji nosíme s sebou. V kapse, na nočním stolku i vedle talíře u večeře.

Pracovní den skončí, ale možnost, že se ještě něco objeví, zůstává. Technologie přitom nejsou nepřítel. Ušetří nám spoustu času, propojí nás s lidmi na druhém konci světa a věci, které dřív zabraly hodiny, zvládneme během několika minut. Spolu s nimi jsme si ale osvojili i představu, že dostupnost znamená povinnost reagovat.

Tak to ale není. Zpráva počká. E-mail se neztratí. Kolega se ozve znovu. Rodinná skupina bude fungovat i bez naší okamžité reakce. Telefon může zůstat chvíli ležet na stole.

Bez kontroly. Bez odpovídání. Bez pocitu, že nám něco utíká. Protože člověk nemusí být neustále dostupný, aby byl spolehlivý.

Někdy je nejzdravější zprávou dne právě ta, na kterou neodpovíme hned. Odložíme telefon, dopijeme kávu, podíváme se kolem sebe a na chvíli jsme zase jen sami se sebou.