Je rodinná oslava, tátovi je osmdesát. Stoly se prohýbají, všude spousta cukroví, chlebíčků, dárky, láhve se sektem a nezbytná slivovice, protože takhle se to na Moravě prostě dělalo vždycky a slivovice není chlast ale lék. Nejstarší syn pronese přípitek, vy jemně svlažíte rty v šumivém vínu a když se blíží teta s lahví a panáky, řeknete jen „díky, dnes ne“. Chvilku se nic neděje, ale pak začnou nechápavé pohledy. Jak jako dneska ne? Vždyť má táta osmdesát, to chce někoho urazit? Co tím chce jako dokázat? Chce se snad nad nás povyšovat?
Střih, jsme na firemním vánočním večírku. U vchodu hostesky v uniformách zdravotních sestřiček dávají každému ze stříkací pistole vodku přímo do pusy, bar udělal speciální drink pro vaši firmu, všude nepřeberné množství pestrobarevných láhví a poetická atmosféra tradičního baru s vysokými židličkami a koženými boxy. Prostě situace, která přímo vybízí k tomu, abyste to pořádně rozjeli. Jenže vy máte v ruce birrell. „Ty řídíš?“ Ne. „Tak máš antibiotika?“ Ne. „Tak co blbneš?“ U alkoholu prostě nechci nestačí. Navíc večírky jsou od toho, že se utužuje kolektiv. A vy se z něj tím, že nechcete pít, prostě vyřazujete.
Další střih. Je pátek večer, jdete do oblíbené deskoherní kavárny si zahrát s přáteli, tak jako to děláte už roky. Objednáte si kávu s mlékem a karafu vody, a čekáte, kdy to přijde: „Ty už fakt nepiješ? Ani jednu?“ Když to nepomůže, tak přichází další stupeň: „Ale vždyť ty si přece nikdy neměl problém, tak proč?“
Alkohol je s naší kulturou nerozlučně spjat. Čechy jsou unikátní v tom, že požívání karcinogenních drog na společenské úrovni se dokonce dostalo až do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR.
Fakt ani jednu?
Je to samozřejmě dovedeno do extrému, ale zcela záměrně. Alkohol je jediná droga, u které musíte vysvětlovat proč jste s ní přestali. Důvod je jednoduchý: porušili jste obecné zvyklosti a společenskou dohodu a sami sebe jste vyobcovali z kolektivu, A ostatní se zcela logicky ptají: proč to vlastně dělá, co ho k tomu vede, že tak blbne? Oni to nemyslí zle, oni vás jen chtějí mít zpátky mezi svými.
Přitom kdybyste měli problémy s kokainem, ketaminem, prášky nebo jakoukoliv jinou drogou, všichni by vám uznale třásli rukou, zvláště pokud by s tím byla spojena výrazná tělesná transformace k lepšímu (což se u těch, kteří přestanou pít jako duhy, stává téměř pravidelně). Alkohol je jediná droga, u které musíte vysvětlovat proč jste vlastně přestali. Nikdo vám nikdo neřekne to si fakt už nikdy nedáš lajnu? Větu tak aspoň jednoho panáka, na zdraví přece uslyšíte pravděpodobně poměrně často. A nikoho nezajímá, že už vám to nic neříká. Nebo že prostě z libovolného důvodu nechcete.
Takový obyčejný člověk
Když se řekne alkoholik, většina Čechů si představí bezdomovce v parcích, kteří upíjejí krabicové víno. V lepším případě si vzpomenou na Vladimíra Menšíka a film Dobří holubi se vracejí. Jenže ve skutečnosti může problém vypadat daleko prozaičtěji a méně dramaticky. Člověk může normálně pracovat, vychovávat děti, chodit na oslavy a současně vědět, že mu pití přestalo dělat dobře, že neumí skončit u jedné sklenky nebo že zkrátka nechce další víkend zkazit tím, že mu bude špatně z pátečního večera.
Proč nám tedy člověk s minerálkou vůbec stojí za pozornost? Zčásti proto, že alkohol je pevná součást společenských rituálů. Připíjíme na narozeniny, svatby, úspěchy, konce projektů i začátky dovolených. Alkohol je nerozlučně spjat s naší kulturou, a možná jsou Čechy unikátní v tom, že kultura požívání karcinogenních látek na společenské úrovni se dostala až do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR. Když máte sklenici v ruce, nikdo si vás nevšimne. Když ji nemáte, jste podezřelý. Můžete být úplně potichu, nemusíte nikoho pomlouvat ani vnucovat svůj názor na feminismus, výživu, fotbalový výkon reprezentace nebo konflikt na Blízkém Východě, a stejně jste podezřelý. A neformální klany jsou na podobné odchylky hodně citlivé. Buď si s námi, nebo jsi proti nám. Peer pressure je strašná věc.
Už nastavili zrcadlo?
Když někdo nepije a vy ano, logicky se začnete ptát: proč si vlastně dávám to sedmé pivo já? Proč mi ten nádherný koktejl, který vypadá tak luxusně jako náhrdelník z Pařížské, vlastně tolik chutná? To samozřejmě neznamená, že každý, kdo vás nutí do pití, je sám tajný alkoholik. Často jde prostě o zvyk, pohostinnost nebo snahu, aby se všichni bavili stejně. Jenže právě ono „stejně“ je důležité. Společenský rituál funguje hladce, pokud jsou všichni na stejné lodi. Přebytečné kusy končily vždycky mimo vesnici.
A protože samotné „ne“ někdy stále nestačí, lidé si časem zvyknou na hromadu omluvenek. Řídím. Beru léky. Doktor mi to zakázal. Zítra brzo vstávám. Mám trénink. Špatně spím. Dávám si pauzu. Zkusil jsem měsíc a nějak mi to zůstalo. Nechutná mi to. Zítra mám půlmaraton. Všechny tyhle věty mají jednu výhodu: okolí je umí zařadit. Jsou to důvody, kterým rozumí jak zavilé tetičky na rodinných oslavách, tak neodbytní kolegové, tak vaši kamarádi a kamarádky.
